Ke xylofonii obscénního nad vědomím v agónii

for chamber ensemble, percussions & cimbalom

To A Xylophony Of Obscene Beyond The Consciousness In Agony

for flute, clarinet, trombone, piano, percussions, cimbalon, violin, viola, cello, doublebass

Ke xylofonii obscénního nad vědomím v agónii

I. Danse Macabre
II. Mephisto Waltz

Patří už k hudební tradici, že Tanec smrti (Danse Macabre, něm. Totentanz) bývá zvukomalebně vykreslen xylofonem. Dřevěný bicí nástroj má evokovat kostlivce tančícího s osobami různých společenských stavů (jako memento mori) a na přelomu středověku a novověku bylo toto téma rozšířené zvláště ve výtvarném umění.

V hudbě je etalonem skladby tohoto názvu kompozice francouzského romantického skladatele Camille Saint-Saënse. Saint-Saënsově hudbě dominuje (narozdíl od francouzských impresionistů) přehledná forma a periodičnost hudebních frází (klasicko-romantická syntéza). Impresionisté dávali oproti tomu akcent na zvukově-barevnou stránku hudebního díla, princip symetrie a periodicity nebyl tak dominantní.

Tyto dva aspekty, „barevnost“ (důraz na instrumentaci) a pravidelnost hudební formy, se v 70. letech 20. století setkaly v (opět francouzském) stylu zvaném spektralismus. Spektralismus spojuje onu „minimalistickou“ přehlednost a přímý vhled do struktury díla, sonoričnost a práci se zvukem jako texturou, z hlediska harmonie je dán důraz na harmonickou řadu (alikvótní tóny), atd.

Mefistofelský valčík, odkazuje sice svým názvem ke čtyřem Lisztovým klavírním skladbám, jde ale pouze o referenci k „formě“, zajimal mě zde opět, stejně jako v případě Danse Macabre, spíše žánr samotný. Jak zní asi Mefistofelský valčík? Skřípavý, tichý, temný, dunivý? Určitě tichý a skřípavý. Jako kdyby přicházel z dálky, pomalu, po diagonále.

„Ke xylofonii obscénního nad vědomím v agónii“ je báseň francouzského „prokletého“ básníka Antonina Artauda. Báseň využívá zvukomalebnosti s odkazy na hudební nástroje, včetně xylofonu. Artaud využíval ve své poezii také různá vymyšlená slova (v jeho případě měla často charakter nějakého spílání). Označoval je výrazem glosolálie (glossolalies) – tedy spontánní promlouvání v jakémsi cizim, nadpřirozeném jazyce při extatickém vytržení či epifanii. Tyto glosolálie reprezentuje ve skladbě zvuk xylofonu. Šeptá, víří. Na pozadí idiomatického chrastění, které si každý interpretujeme ji­nak.

František Chaloupka

…

Premiéra: Ansámbl Asynchrónie Festival Asynchrónie VŠMU, Bratislava (SK)

    Discover
    Back to compositions