I. Danse Macabre
II. Mephisto Waltz
Patří už k hudební tradici, že Tanec smrti (Danse Macabre, něm. Totentanz) bývá zvukomalebně vykreslen xylofonem. Dřevěný bicí nástroj má evokovat kostlivce tančícího s osobami různých společenských stavů (jako memento mori) a na přelomu středověku a novověku bylo toto téma rozšířené zvláště ve výtvarném umění. V hudbě je etalonem skladby tohoto názvu kompozice francouzského romantického skladatele Camille Saint-Saënse.
Saint-Saënsově hudbě dominuje (narozdíl od francouzských impresionistů) přehledná forma a periodičnost hudebních frází. Impresionisté dávali oproti tomu akcent na zvukově-barevnou stránku hudebního díla na úkor symetrické hudební formy. Tyto dva aspekty, tedy barevnost i pravidelnost hudební formy, se v 70. letech 20. století potkaly v (opět francouzském) stylu zvaném spektralismus. Spektralismus spojuje onu „minimalistickou“ přehlednost a přímý vhled do struktury díla, barevnost nebo také důraz na harmonickou řadu (alikvótní tóny). Druhá věta, Mefistofelský valčík, odkazuje svým názvem ke čtyřem Lisztovým klavírním skladbám.
„Ke xylofonii obscénního nad vědomím v agónii“ je báseň francouzského „prokletého“ básníka Antonina Artauda. Absurdita a nihilismus ve volbě témat se zároveň setkává s extatickou komičností za hranicí myslitelného a báseň samotná používá zvukomalebnosti s odkazem na hudební nástroje.
…
Ansámbl Asynchrónie Festival Asynchrónie VŠMU, Bratislava (SK)