CZ / EN
út 27. prosince 2011

Ostravské dny nové hudby 2011 – evropská hudební událost

recenze pro Opus Musicum 5/11

Ostravské dny (26. srpna až 3. září 2011) se dočkaly v tisku již mnoha superlativních hodnocení. Tento hudební festival a institut pro mladé sladatele letos oslavil deset let své existence v pořadí šestým bienále. Šest bienále třítýdenního formátu prezentovalo v Ostravě několik stovek premiérovaných skladeb, významných skladeb dvacátého i jednadvacátého století. Ostravu navštívilo nespočetné množství špičkových hudebníků a skladatelů z celého světa. Na programu byla díla klasiků (Ligeti, Stockhausen, Cage, Feldman, Cardew, Scelsi, Xenakis) až po zvučná jména současnosti (Salvatore Sciarrino, Wolfgang Rihm, Phil Niblock, Bernhard Lang ad.). Festival, který se u nás rovná zjevení, zázraku na poli soudobé hudební tvorby, vznikl v roce 2001.

Protože rozsah tohoto článku neumožňuje zabývat se celým festivalem podrobně, omezím se převážně na tři filharmonické večery (festival začal již v pátek 26. srpna multimediální performancí a sobotním Minimaratonem elektronické hudby). Zahajovací filharmonický koncert festivalu a ten závěrečný tvořily promyšlenou dramaturgickou osu. První z nich se konal 28. srpna v Domě kultury města Ostravy a celý festival odstartoval skladbou německého skladatele Rolfa Riehma Wer sind diese Kinder (2009) s Petrem Kotíkem za dirigentským pultem. Prudce se střídající orchestrální textury, zpívající i deklamující hlasy ze záznamu vyčíslovaly válečné statistiky z Íráku, Hölderlina nebo současného italského filosofa Giorgia Agambena. Polytextovost, atonalita, formálně rozvolněná skladba bez určitého začátku a konce, rozbujelá freska téměř půlhodinové délky, obskurní panoptikum. Sdělením úspornější a trefnější ale byly Structures for Orchestra Mortona Feldmana (1962). Množstvím hudebních figur řazených za sebou v živelné mozaice pianissimových dynamik splétá Feldman posluchačské pasti, noční předivo (třeba lesních zvuků), které jsou „vyšívány a tkány“ z podobné látky jako koptské světlo nebo perské koberce. Zprostřed skladby „vykoukne“ Feldman jako skladatel psycholog – hobojové unisono „a 3“ se o sebe tře jako nevymyté Pollockovy štětce. Pro Fragment Petra Kotíka to byla skvěle připravená půda, nikdy předtím jsem si nevšiml symbiózy, kterou skladby těchto dvou autorů vytvářejí; provedení Kotíkových Fragmentů bylo mimořádně působivé a technicky povedené. Je slyšet, že Janáčkova filharmonie je s těmito dvěma skladateli již dobře obeznámena, respektuje dynamiku skladeb, v krvi má také jednotlivé délky kompozic, často i více než půlhodinové, orchestr působil ještě disciplinovaněji než v předešlých letech. Druhou polovinu koncertu řídil od dirigentského pultu Johannes Kalitzke. Skladba Lucie Vítkové s názvem Akcept pro symfonický orchestr, akordeon a bicí sestavu vnesla do orchestru syrovou energii. Zvláště v první čtvrtině vynikala skladba nezvyklým napětím: Lucie hrála part akordeonu, který nad polyfonním předivem smyčcových glissand doprovázela jemným, vysokým vokálem nízkých dynamik. Skladba se víc a víc řítila do svého vlastního světa, ve kterém čekalo už jen sebezhroucení do útrob černé díry, antihmota. Místo toho se však vynořilo akordeonové bisbigliando vygradované do rozměrné kody, spíše rytmické improvizace-dialogu akordeonu a bicích, do ostináta, které už kompozičně nepřinášelo nový materiál, a které s epickou šíří směřovalo k finálnímu vyvrcholení. Part bicích obstarával Jakub Tengler, oba sólisté však jakoby přes vzdálenost několika desítek metrů ztratili vzájemný kontakt důležitý pro hudební komunikaci tohoto druhu. Závěrečným kusem pro orchestr a soprán v podání fenomenální německé zpěvačky Salome Kammer byla skladba Emil will nicht schlafen Caroly Bauckholt. Skladba byla jedním z hudebních vrcholů celého festivalu, vynikala nesmírnou hravostí a spontaneitou (že by za to mohla Bauckholtina studia u Mauricio Kagela?). Hudební part byl transkripcí „žvatlání“ kojence, který ne a ne usnout. Sólistka se beze zbytku dokázala vžít do emocí malého dítětě a vše vyjádřit s hereckým nadhledem a brilancí pěvecké techniky. Šlo o onen typ hudebního provedení, na který byste pravděpodobně použili slova jako bravo či adorable.

Druhý orchestrální koncert (31. 8.) s Janáčkovou filharmonií odstartovalo asi desetiminutové Scherzo Filipa Matuszewského. Burácející kolos monolitní formy přinášel, kromě rytmicky zapeklitých struktur, hudbu, která se odvíjela ve stále stejném tempu a hustotě. Skladba gradovala až po střídání smyčcových trylků s tympány, propadla se na pár chvil před koncem do zadumaného ticha a skončila v několika fortissimových tutti úderech. Byl-li kus Matuszewského povahy motorické, hybné, skladba jeho kolegy Lorinc Muntaga (taktéž účastníka institutu Ostravských dnů) s názvem For 60 byla spíše povahy statické: dlouhé smyčcové plochy nízkých dynamik, wagnerovské harmonie i neutěšené, stále někam směřující napětí. Stejně jako u Matuszewského, byla tato poklidná kompozice „z jednoho kusu masa“, ze sourodého hudebního materiálu, který si sveřepě zachovával svůj ráz. Obě skladby skvěle pulsovaly pod taktovkou dirigenta Ondřeje Vrabce. Martin Smolka se skladbou Still Life with Tubas or Silence Hiding (česky Zátiší s tubami aneb Ticholapka, 2007) vnesl do koncertní síně svou osobitou poetiku. Celou kompozicí se nesly uštěpačné, vzlykající motivy mollových triád a tritonů v prudce se měnící instrumentaci, nejedno odmlčení celého orchestru gradovalo napětí do téměř neúnosných hodnot. Uprostřed „přelidněného zátiší s dvěma obry“ (alias tubami) má orchestr za úkol náhle znehybnět jako sochy. Kalitzke vedl orchestr přísnými gesty až do finální kadence flažoletové malby evokující poklidné taoistické „vyvanutí“. Povedenou koncertní tečku, tentokrát v jednom z Feldmanových „zátiší“, obstaral dirigent Petr Kotík s klavíristou Josephem Kuberou ve skladbě Piano and Orchestra. Morton Feldman napsal tuto skladbu v roce 1975 pro klavíristu Rogera Woodwarda, ale místy jsem byl na pochybách, jestli nebyla dedikována právě Kuberovi. Sólista prováděl part s intimní samozřejmostí, bez jakékoli okázalosti, se soustředěním pouze na skladbu samotnou. Ta pod taktovkou Petra Kotíka vyrůstala jako květina, chřadla, vracela se zpátky do země, orchestr nehrál, ale „vál“ v nenápadných pianissimech, nic nevnucoval, pouze s nezvratnou samozřejmostí konstatoval. Feldmanovy orchestrální „still-life“ skladby patří k těm nejlépe prováděným skladbám na Ostravských dnech, v živé paměti mám ještě Cello and Orchestra s Charlesem Curtisem provedené tamtéž v roce 2007.

Sobotní závěrečný koncert nabídl pestrou dramaturgii s hudbou pro velká obsazení. Třemi dirigenty řízené tři části orchestru spustily skladbu američana K. C. M. Walkera s názvem Symphony (2009–11). Skladba vynikala důkladným zužitkováním hudebního materiálu – rozpohybovaný kolos téměř reichovské motoričnosti vyrazil dopředu, aby se cca po sedmi minutách „dekonstruoval“ do stále řídnoucí a řídnoucí faktury. Následovala pasáž, ve které dominovalo ticho a která ještě jakoby mířila k finálnímu vzepětí, ke kterému už ale nedošlo – celá skladba skončila houstnoucím, crescendujícím ostinatem. Sedmiminutové Canto diviso (2008) mladého jihoamerického skladatele (také účastníka Institutu) José Henrique Padovaniho zaujalo svým krátkým a výstižným sdělením. Partitura se omezila pouze na smyčcový orchestr, který „lkal“ v kontrapozicích kontrabasu a vysokých smyčcových flažoletů; nálada skladby se nesla v trpělivém, „kómatickém“ lamentu. Skladba Phila Niblocka Baobab (2011), která byla doplněna rozměrnou videoprojekcí obohatila smyslové vnímání o vizuální vjem. Na plátně byli zobrazeni manuálně pracující lidé, hudba byla jakousi nepřímou kulisou k obrazovému ztvárnění; nebo naopak – kulisou k hudbě byl obrazový záznam. Hustá tutti faktura oscilovala mezi tóny chromatické stupnice (b, h, c), tu přiostřenými, tu mírně podladěnými. Zvláště efektní byl závěr, kdy poté, co ustala hudba, pokračovalo do ticha ještě několik minut obrazová videoprojekce. Následovala, slovy autora „rychlá a hutná hudba“, ve který představuje smyčcový kvartet obklopený orchestrem jakousi bestii se čtyřmi tlamami na jedné hlavě. V této skladbě Wolfganga Rihma „CONCERTO“ Dithyrambe (2000) byl onou tlamou uprostřed orchestru skvělý americký soubor JACK Quartet. Podobně „běsnící“ a živelná byla skladba rakušana Bernharda Langa. Monadology XIVa (2011) je jednou ze dvou variací na Pucciniho předehru k Madame Butterfly, jejíž dekonstrukcí (granulární analýzou) partitura vznikla. Závěrečnou skladbou koncertu i celého festivalu byla Symphony No. 2 „True and Eternal Bliss“ (´79) Galiny Ustvolské. Ve skladbě absentuje smyčcová sekce, orchestr buší v prostém čtyřdobém metru. Domem kultury se neslo barytonové: „Pravá a slavná Věčnost, Věčná a slavná Pravda“. Celá skladba končí a cappelovým zvoláním:„Můj Bůh, můj Bůh“. Dirigent Petr Kotík zakončil touto skladbou opravdu vydařený koncert i celý festival Ostravských dnů.